Krev pro divoženku

Detailní popis produktu

Rusalky, žínky, meluzíny, divoženky, magicky nadané bytosti žijící na okraji moderní společnosti a stále si strážící svá tajemství před lidmi. Jenže s lidmi se to má tak, že tajemství nesnášejí a chtějí zjistit i to, co by pro ně možná bylo lepší nevědět. Eliška Blažková slouží prvním rokem na malém slezském oddělení Centrály speciálních činností a její snahou je právě jedno tajemství odhalit. Jak to, že dokázala sama zabít divoženku? Kde se v ní taková síla vzala? A jak to změní křehké soužití lidí a víl?

Vítejte ve špinavém světě víl, krve, staré magie, světě, který z Kristýny Sněgoňové udělal takřka přes noc hvězdu české fantastiky.

Krev pro divoženku je navazujícím příběhem univerza, které poprvé otevřel přelomový román Krev pro rusalku.

---

Kristýna Sněgoňová (* 1986)

se objevila na české fantastické scéně jako zjevení. Ostřílená povídkářka zaujala už svou prvotinou Krev pro rusalku (2018, 2021), drsnou noirovou detektivkou o světě, kde magicky nadané víly žijí na okraji společnosti a živí se jako prostitutky. Její kniha se během roku dočkala dotisku i audioknihy. Podobně drsná Zřídla (2019) ji etablovala jako zkušenou autorku, jež v roce 2020 výrazně zaujala veřejnost sérií Města – originálním postapokalyptickým světem, kde se lidé pokusili zachránit civilizaci díky vyvýšeným městům chráněným před nebezpečím, na které jeho obyvatelé už dávno zapomněli. Tuto sérii tvoří romány Město v oblacích (2020, 2023), Země v troskách (2021) a Svět v bouři (2022). Je rovněž editorkou antologie Hlubiny města (2023) a od roku 2020 píše spolu s Františkem Kotletou populární space operu Legie o skupině lidí, která se vzepřela mimozemské dominanci.

---

"Poslední slovo vyplivla jako nadávku spolu s hrdelním zavrčením. I když se stáří víl odhadovalo jen těžko, tahle stará byla – kůži na krku měla tvrdou a popraskanou jako něco, co dlouho leželo na slunci. Na rozdíl od ostatních víl nebyly divoženky žádné krásky ani zamlada. I ony přitahovaly lidi, to ano, ale jako by se z nich při každém pohybu drolila ta neskutečná tvrdost hor, ze kterých pocházely. Skoro nikdy nepředstíraly, neusmívaly se, nesloužily. Nedaly se podmanit, ne doopravdy, jen rozlámat jako skály. „Lehni si na zem a ruce nech za zády!“ křikla jsem. Divoženka se ušklíbla a z koutku úst jí stekla kapka Kyselovy krve. Považovala jsem to za ne. „Pokud si na zem nelehneš, budu mít právo střílet.“

„Samozřejmě že budeš.“ Znovu to hrdelní zavrčení. Znovu úšklebek. „Budeš mít jakékoliv právo chceš. Jsi přece člověk.“"