Nekros a jiné noční můry

Detailní popis produktu

Brian Lumley, českým čtenářům známý především svým bestsellerovým cyklem Nekroskop, je také skvělý povídkář. Sbírka \"Nekros a jiné noční můry\", ďáblův tucet povídek, které obsahují skoro dvacet let jeho spisovatelské kariéry, zahrnuje nejrůznější podoby horroru od těch bežných civilních, jako je \"Viadukt\", až po příběhy, v nichž znovu ožívá Lovecraftův mýtus hrůzy a tajemna Cthulhu. Za povídku \"Plodnice\" o zmizení přímořské vesnice získal autor British Fantasy Award. Součástí knihy je i úvod, v němž se autor zamýšlí nad úlohou bezúčelného násilí v určité podoblasti horroru, tzv. splatterpunku. Tato sbírka dozajista udrží i ty nejodvážnější čtenáře v noci bdělé.


OBSAH - s komentáři autora:

Plodnice. Tato povídka získala v roce 1989 British Fantasy Award. V poměrně tvrdé konkurenci přičítám svoje vítězství i troše štěstí. Rozhodnutí, jestli je ten příběh děsivý nebo ne, nechávám na vás. Pokud vás pobaví a trochu zamrazí v zádech, jsem spokojený. Jedno je ale jisté – v příběhu se nevyskytuje žádná krev. Houby totiž nekrvácejí.

Zadní řada. V pubertě jsem si odbyl svůj díl muchlování v zadních řadách kin. Tu a tam jsem měl štěstí a nezůstalo pouze u muchlování. Víc si napsat nedovolím, protože bych si nerad pokazil svůj neposkvrněný morální profil. Ach ano, ještě P.S.: tohle je asi nejblíž, co jsem se dostal k porušení slibu, který jsem dal svým čtenářům v úvodu. Takže si pro všechny případy připravte kbelík…

Druhé přání. Mezi klasickými horory patří Opičí tlapka určitě k těm nejlepším. Nemyslím, že by mě inspirovala k následující povídce, ale oba příběhy sdílejí nepochybně stejně morbidní námět.

Umouněnec. Narodil jsem se na severovýchodním pobřeží Anglie, trochu severněji od míst popsaných v ‚Plodnicích‘. (Gartha Benthama jsem vlastně stvořil poměrně věrně podle svého otce.) Moje následující povídka je zasazena přesně do takové vesnice, z jaké pocházím, a ‚pláž‘ je tam přesně v takovém stavu rekultivace (?), jaký popisuji. Proslýchá se, že ji Zelení chtějí vyčistit. Inu, doufám, že se jim to podaří. Až na to… někdy mne napadá, co asi najdou na dně kalových jam.

Hadlokářův syn. Už dříve jsem napsal povídku Není cesty domů, která pojednává o paralelním vesmíru a zařadil jsem ji do své sbírky Fruiting Bodies and Other Fungi. Další povídku na toto téma, Šeptač, jsem zařadil do sbírky Dagon’s Bell and Other Discords. Abych trilogii svých sbírek uzavřel, pro knihu The Second Wish and Other Exhalations jsem napsal třetí podobnou povídku, Hadlokářův syn. Protože to vypadá, že by se mi mohlo podařit prozradit, o co v ní jde a úplně ji tak odepsat, raději na tomto místě skončím…

Viadukt. Čím jsem starší, tím více se bojím výšek. Abych byl konkrétní: bojím se lezení na skály nebo dívání se z jejich okrajů dolů. Jaký je v tom rozdíl? Před patnácti lety, když mne Ramsey Campbell požádal, abych mu napsal povídku pro Superhorror, jsem byl fanda do závěsného létání, věnoval jsem se mu při každé příležitosti a po celé vysočině Pentland Hills ve Skotsku. Dnes dávám přednost konzervativnějším leteckým zájezdům do Středomoří a Spojených států. Cítím se bezpečněji, když vím, že mne drží víc než jen konečky mých prstů, jako např. plášť a motory letadla nebo alespoň napnutá plachta Rogallova křídla. Ale lezení? Zmocňuje se mne závrať když jen hovořím s lidmi jako je M. John Harrison, který považuje slézání převislých útesů za relaxaci! Mně osobně stačí k vyvolání hrůzy pouhé pomyšlení, že bych mohl spadnout z takové výšky, bez toho, aby… řekněme bez dodatečných komplikací, kterým museli čelit hrdinové ‚Viaduktu‘.

Nekros. Spolu s povídkami Plodnice a Tencí lidé si povídka Nekros našla cestu do výročního výběru Edwarda Wagnera Year’s Best Horror Stories. Podle mého názoru je to dostatečný důvod, abych ji zahrnul i do této knihy. Její název nemá nic společného s mými romány ze série Nekroskop, i když jedna z postav jako by se vynořila přímo z nich…

Šeptač. Šeptač byl můj pokus napsat strašidelnou povídku, aniž bych se v ní byť jen zmínil o standardních proprietách žánru. Nemělo v ní být žádné typické strašidlo nebo monstrum, ale něco naprosto nečekaného. Povídka nakonec vyšla ve svým způsobem převratné a oceněné antologii Kirbyho McCauleye Frights a tehdy (bože, jak už je to dávno) mi Kirby řekl, že jsem ‚stvořil postavu do galerie strašidel, u které je ochoten vsadit se, že lidem zůstane dlouho v paměti‘. Nu, když nic jiného, zůstala mi dlouho v paměti alespoň jeho slova. A nakonec možná i ta povídka…

Slunce, moře a tichý křik. Myslím, že většina spisovatelů ví, kdy napsala ‚majstrštyk‘. A pocity, které to doprovázejí nebo tomu následují, jsou vždycky příjemné. Charles L. Grant – pisatel mnoha skvělých kousků a několika celých postav stejně jako editor a antologista – mi zavolal ze Států, když si tuhle povídku přečetl v The Magazine of F&SF aby mi řekl: „Páni – to je ale povídka!“ Taková pochvala od Charlieho, to už je skutečně něco. A někdo z výboru British Fantasy Society mi řekl, že kdyby v roce 1989 nezískaly cenu moje Plodnice, určitě by ji dostalo SM&TK.

Tencí lidé. V Crouch Endu často narazíte na podivné lidi. A jsou tam takové zvláštní, úzké domy. Jednou, když jsem se v noci vracel z hospody, zjistil jsem, že se dívám na ty úzké a vysoké domy a uvažuju, kdo v takových stísněných příbytcích namačkaných těsně na sebe může bydlet. Odpověď se zdá být nasnadě.

Kyperská lastura. Důvod, proč jsem napsal následující dvě povídky je prostý: už dlouho jsem chtěl diptych (hezké slovo, že?) Kyperská lastura a Hlubokomořská ulita použít jako dvojici povídek, z nichž jedna by otevírala knihu a druhá ji uzavírala. Jenže k tomu nikdy nedošlo.

Hlubokomořská ulita. Ramsey Campbell označil tuto povídku jako ‚odpornou‘. Potřebujete ještě nějaké jiné doporučení?

Ten, jenž kráčí s větrem. Roku 1976 byla tato povídka nominována na cenu World Fantasy Award. Nezvítězila sice, ale mě to tenkrát nikterak nermoutilo – vůbec jsem totiž o nominaci nevěděl! Nikdo se neobtěžoval oznámit mi ji. Pravdu jsem zjistil až o deset let později na Rhode Islandu, kde se mi na World Fantasy Convention konaném roku 1986 dostal do rukou výtisk programu, obsahující také článek ‚Zevrubná historie World Fantasy Convention‘. V něm jsem svou nominaci poprvé spatřil černě na bílém. A představte si, ani tehdy jsem se nikterak nermoutil. Bylo to tím, že tehdy roku 1976 zvítězil Belsen Express Fritze Leibera. Už jenom skutečnost, že je moje povídka uvedena vedle jeho, znamenalo, že se mi opravdu povedla.